"Být blbem je těžké, konkurence je veliká". řekl nevím kdo

Pepka Potkančuk

26. května 2010 v 19:39 | pumlitsch |  Mudrovna
Před pár dny jsme našli potkana. Seděla (je to dáma) na vstupních dveřích na klice a tvářila se, že je všechno ok.  Pravda, trošku mi to rozhodilo sandál a nevěděla jsem, co s ní.  Běžně mi na dveřích totiž potkani nesedí... Zabylo nám jí líto a tak jsme se rozhodli si ji nechat. Byla odchycena do klícky (úplně v klidu a sama tam nakráčela) a odvezena na kontrolu k nedalekému MVDr, abychom si byli jisti, že je v pořádku. Dostalo se nám ujištění, že je zdravá a tak už nic nebránilo tomu, vzít ji domů. Pojmenovali jsme ji Pepinka.

Po nezbytné koupeli někteří vypadali jakoby na ně zaútočil šavlozubý tygr, nicméně mise byla úspěšná a potkan mechanicky očištěn. Byla hodně hladová - vlašské ořechy nemít skořápku, tak je polykala celé, dále zfutrovala spoustu ovoce, zeleninu, zrní...no, chvílema jsem uvažovala, kdy se pustí do mě.

Následující den skoro celý prospala ve své nové, postorné kleci, kterou dostala hned na druhý den. Ovšem jen já sama mám nablblý dojem, že z ní má radost, protože, jak jsme brzy zjistili, Pepka je nejšťastnější mimo ni. Jak jinak pochopitelně.
Zvykla si neobyčejně rychle, je roztomilá a chytrá jako opice, prostě neodolatelná. Nejneodolatelnější se jeví ve chvíli, kdy zjistíte, že máte postel plnou ořechů, zrní, nějakou tu pokličku od aromalampy a pomádu na rty.  Jak pozorné... 

Co se jídla týče, nezná bratra. O tom se přesvědčila naše babi, která sedíce v křesle a v klidu večeříce banán z ničeho nic pocítila poměrně silný tah na druhém konci ovoce. To Pepka zaregistrovala svým neomylným detektorem oblíbenou pochoutku a nemilosrdně se o ni začala s prarodičkou přetahovat. Musela jsem zasáhnout a potkaní teroristku odstranit z dosahu, jinak bychom asi našli v křesle už jenom babiččin červený svetřík a nafouklou, ale nadmíru spokojenou Pepinu s absolutně nevinným výrazem ve "tváři". 

Nikdy jsem potkana doma neměla, vím jaké to je mít křečka nebo morče, ale tohle je něco úplně jiného. O jejich chytrosti jsem slyšela a četla dost, ale ve skutečnosti je to ještě lepší. Chvíli jsem měla trošku problém s jejím "zbytečně dlouhým ocasem", ale nakonec jsem mu přestala věnovat pozornost a teď už ho nevnímám. Je úžasné ji sledovat jak se snaží najít cestu na stůl, jak se pokouší ukrást pamlsky, funí do ucha nebo cestuje pod tričkem...  Ten ofouklý hlodavec si mě prostě získal na celé čáře...

   
 

Zrovna jsem se exhumovala...

20. listopadu 2009 v 12:20 | pumlitsch |  Mudrovna
Joj, to mi to ale trvalo! Spousta práce (až patnáct hodin denně...ble) a s ní spojené starosti, únava, nechuť, letargie...taky hodně učení angličtiny - toť pouze omezený výčet výmluv proč jsem zde celou věčnost nebyla. Nakonec mi zacvakalo u zadku, když mi přišlo oznámení, že by mé těžce vypocené články mohly být vymazány i s celým blogem.
Při přihlašování jsem si ale uvědomila, že už neznám ani heslo. Ovšem tato drobnost byla v "cuku letu" odstraněna výměnou za heslo jiné ( protože na to původní jsem si prostě ani za prase nevzpomněla).
Zkusím to tedy ještě jednou rozjet a udělat tak malou radost své kamarádce, která stále čekala na nové příspěvky a ono stále nic...Shnilá pumlitsch. Takže vzhůru do díla drahá, nedělej krky a makej... (to jako já)

Vyhrnu si rukávy a jdu na to.

Čekám..

29. března 2009 v 3:18 | pumlitsch |  Mudrovna
Ta pračka snad dnes nedopere. Připadá mi to, jako by prala už týden. Ještě jednou si zívnu a hlava se mi odklopí až na záda. Jo, holt to je ten chronický nedostatek času, který se asi projevuje u všech podobně postižených stejně:

v sobotu v poledne přijít (po oddělaných sedmdesátišesti hodinách za týden) domů, otřepat se, uklidit největší svinčík, převléct peřiny, utřít prach, vysát celý bejvák, někdy mezi tím uvařit něco slušného k snědku, dát prát první várku prádla, poslechnout si oblíbenou muziku, zalít kvítka, zakřepčit si na oblíbenou muziku (trocha pohybu, ne?), vyvětrat byt neb se vám mezitím připálily kobzole (jak typické), zrelaxovat se brouzdáním po oblíbených blozích, dát prát druhou várku, umýt nádobí, roztřídit fusekle vyprané minulý týden, dát prát třetí zpropadenou pračku (to bylo nesportovní - automatickou pračku považuji za jeden z nejlepších vynálezů lidstva - hned po hudbě) sníst uklohněné jídlo, juknout na blog - zjistit, že zde trpím samomluvou, ale nevadí, není všem dnům konec...
..a pak už zbývá ve tři ráno neslyšně vynést z ložnice sušák (taky bych nemusela rozchodit úder tupým předmětem typu papuč, kdybych nechtěně vzbudila drahého) a pověsit pro tuto chvíli poslední prádlo.

Mám pocit, že je čas jí t na kutě, protože klepu do klávesnice každé třetí písmeno (únava? to není možné). Ještě si zvládnu vyčistit chrup.

Domácím pracím třikrát nazdar!
 


Štěstí

29. března 2009 v 1:20 | pumlitsch |  Nalezená moudra


"Štěstí je především mimořádný soulad zažívacího ústrojí".

Anatolij V. Lunačarskij


Furt je kosa

26. března 2009 v 21:38 | pumlitsch |  Mudrovna
Jaro nikde, duben - ještě tam budem (to už by mě asi kleplo) a já nevím, kdy se mi odporoučí počítač. Vzhledem k tomu, že - dle vyjádření našeho dvorního PC guru - se jedná již o docela historický (rovná se tím pádem hodnotný?? To by se mi tak hodilo.) kousek, mohu očekávat každým dnem jeho definitivní skon. Dle odborníka, převedeno na lidské roky, se jeho věk dá přirovnat ke stopěti letému kmetovi. No, tak to potěš!
Při každém zapnutí čekám, zda bude milostivě pracovat či se na to jednoduše vybodne. Navíc si ještě házím korunou při čekání na připojení k netu a odtrhávám pomyslné okvětní lístečky - podaří se připojení, nepodaří se připojení... příčina zatím nebyla vyjasněna. Navíc, po každém neúspěchu má drahá půlka začne s tím svým: " Tak to je konec. Tádydádydá!! Jsme bez počítače. A asi dlouho budem. No jo, no. To se dalo čekat.." To opravdu miluju. Fakt.

Proto zuřivě špóruji do zeleného prasátka. Cpu do něj horem spodem velice snaživě a poctivě. Sama sebe ujišťuji, že nejsem internetový závislák, že to (v případě té nejvyšší nouze, ale opravdu té úplně nejvyšší.. šmarjápepo, děsná představa) bez netu přece chvíli vydržím.
Ovšem pak jsem se upřímně zděsila při pomyšlení na delší odmlku na svém blogu - být to delší doba, čekalo by jej nejspíš vymazání. Ne že by zde byly skvosty nedozírné hodnoty, jen je prostě můj.

Pár chytrých vět

24. března 2009 v 21:44 | pumlitsch |  Nalezená moudra



Dějiny jsou jako moře. Zdálky vypadají monumentálně, ale když jste uprostřed, tak se vám dělá špatně.

...............................................................


Absurdní je to, co není možné, ale stává se to. To, co je možné, ale nestává se, je typické.


...............................................................


Člověk, který měl smůlu, má skoro vždycky štěstí, že to s ním nedopadlo ještě hůře.



Výhled

23. března 2009 v 22:15 | pumlitsch |  Mudrovna
Jak jsem tak celé dny v práci, vidím přírodu jen skrz okno. Tedy lépe řečeno část přírody. Zbytek výhledu obstará náš "kulturák"- zastávka autobusu MHD, kterou si místní povaleči pletou s odpočívárnou, soukromou toaletou a svačinárnou v jednom (jakási zvrácená verze kinder vejce).

Občas na ně nějaký nervově labilní občan zavolá PČR, někdy postačí městská rychlá rota. To se pak navzájem trumfují, kdo s koho. Měšťáci vesměs vyhrávají. Většinou tak na půl hodiny. Protože jakmile si hlídka myslí, že partičku vykázala do patřičných mezí, odjíždí. Ovšem, netrvá to dlouho a milí obyvatelé zastávky se vracejí ve větším počtu než předtím.

Dá se s tím něco dělat? Dokud to bude fungovat takhle, tak asi ne.
Proto každé ráno radostně vyskočím z postele a jdu budovat vlast a tím posílit jejich sociální dávky.
Jsem přece uvědomělý občan.

Další články


Kam dál